4. mája 2012 budú Cigarety a pesničky odpremietané v americkej premiére na SEEFeste (Southeast European Film Festival) v Los Angeles.

S bílými je nuda,  říká expertka na romskou hudbu Jana Belišová.

Mizející lidová hudba se nejdéle drží v izolovaných oblastech, na skotské vysočině právě tak jako v romských osadách Slovenska. Ty jsou už přes deset let cílem bratislavské etnografky Jany Belišové, jejíž poslední zpěvník a DVD zachycují soudobou tvorbu. 

“Když jsem kolegům ukazovala letecké záběry z romské osady Jarovnice, nechtěli mi věřit, že to je na Slovensku. A když jsem vyprávěla o špinavých dětech a udupané hlíně, tipovali Afriku či Indii,” vzpomíná Jana Belišová. Hudbu, kterou vydává na CD, DVD i ve zpěvnících, lze rozdělit do tří chronologických kapitol. Tou první byly Phurikane Giľa, tedy syrové intimní písně zpívané v rodinném kruhu. Na tento mizející repertoár,  který dnes zná už jen poslední generace pamětníků, loni navázalo album After Phurikane, sofistikované setkání romských hudebníků s pečlivě vybranými hráči vážné hudby, na němž rovněž převládá intimita a komorní zvuk. Ve své třetí a zatím nejobsáhlejší  sbírce Neve Giľa, Nové rómske piesne, Belišová ukazuje zcela současnou tvář romské hudby, produkovanou veřejně a k zábavě. Akordeony, saxofony, elektrické kytary hrají s romskou živelností tradiční repertoár i překvapivé coververze, slyšíme tu i beatbox. Publikaci tvoří vedle zpěvníku a DVD i CD s audiozáznamy v syrové garážové kvalitě,  atmosférou připomínající koncertní bootlegy. Romské texty jsou opatřeny překlady do slovenštiny a angličtiny, jedná se tedy o vhodný dárek do ciziny, který lze objednat za  velmi přátelskou cenu u www.zudro.sk anebo www.artforum.sk. Belišová svými objevy zásobuje největší slovenský festival Pohoda, její projekt After Phurikane jezdí pravidelně do ciziny a na počátek prosince jsou na Slovensku plánovány 4 společné koncerty s Janou Kirschner.

Co vás vlastně přivedlo k romské hudbě? 

Jako dítě jsem prázdniny trávila na venkově u babičky pár kilometrů od Prešova. V naší vesnici bylo málo ‘bílých’ dětí a navíc jsem se s nimi dost nudila. A tak jsem si navzdory zákazům hrávala se špinavými, ale veselými romskými dětmi, které měly vždy plno psů a nějaký dobrý tip na divoké třešně či maliny v lese. Ale večer odcházeli do svého světa v blízké romské osadě Hurka, kam jsem já nesměla. Když ‘bílá’ vesnice utichla, z Hurky se nesla hudba a zpěv. Zpívali úplně jinak než my.  Už jako dítě jsem poznala, že na rozdíl od nás zpívají doopravdy, naplno.

Váš poslední projekt obsahuje přes 200 písní ve zpěvníku a zhruba stovku na DVD a CD. Kolik práce to obnášelo?  

7 intenzivních výjezdů po 7 dnech, jezdili jsme ve čtyřech, kameraman, můj syn jako zvukař a fotograf ze Švýcarska, který byl velmi vděčný že se k nám mohl přidat. Na tříletý projekt jsme získali velmi štědrý grant ze slovenské Agentury na podporu vědy a výzkumu.

Jaký máte nejsilnější zážitek? 

Když  i v té nejchudší dědině vytáhli aparaturu, klávesy, saxofony, vše do jedné místnosti, takže jsme se s mixážním pultem museli přestěhovat do vedlejšího pokoje. Během každé návštěvy jsme natočili tak třicet písní.

Na rozdíl od terénních nahrávek vašich prvních výprav, kdy jste natáčeli především jednotlivce, jste zřejmě museli mít v rozpočtu i položku na honoráře? 

Ano, ale nakonec nám to spíš zkomplikovalo situaci. Když se do sálu spontánně vmáčkne dalších dvacet muzikantů, těžko jim vysvětlíte, že honorář dostanou jen někteří.

Natáčeli jste i mimo segregované osady, tedy tam kde se romská populace integrovala? 

Když jsme tentokrát měli víc peněz, chtěli jsme vyzkoušet i tato místa. Bohužel, po hudební stránce je to zcela mrtvá oblast. A tak jsme se vrátili do našich oblíbených osad, kde navzdory chudobě žije hudba velmi intenzivně. Nejstarší pamětníci už vymírají, ale hudební dění je přesto stále živé a jen se přesunuje do současných stylů.

Když se tedy romské etnikum rozpustí ve většinové populaci, jeho hudební identita zmizí? 

Ano. Pokud se Romové hudbě věnují  i v tomto novém prostředí, tak studují na školách, které nemají romskou hudbu v programu. Vývoj se tím přeruší.  Jediná výjimka je v Košících, tam existuje cosi jako “romská konzervatoř”, zaměřená ale především na styly, s nimiž se uplatníte v kavárnách a barech.

Styly menšin v autentické podobě se ale běžně učí na hudebních školách ve Skandinávii, myslíte že podobným vývojem projde i Slovensko?  

Ten vývoj je dán spoustou maličkostí, jejichž prostřednictvím někdy vzniknou velké věci. Pokaždé když se do romských osad vracím, přinesu jim třeba zpěvník nebo CD, které jsem z jejich tvorby vydala. Mívala jsem pocit, že to je možná zbytečné, ale pak se ke mě doneslo, že si z toho zpívají, a že touto cestou se jejich hudba šíří dál. Když Romové vidí, že jejich hudbu lidé berou, vzbudí to u nich hrdost a motivuje je tu hudbu dál pěstovat.

Hospodářské noviny, 15. 3. 2012

Petr Dorůžka, Rock & Pop, 2011/12

26. 2. 2012 / 16:00 / Art Cafe / Banská Štiavnica / zimné 4 živly

Cigarety a pesničky
réžia: Marek Šulík, Jana Kovalčíková
SR, 2010, 52 min.

UNDERNEATH mainstream culture there often is a “stream below the stream” said filmmaker Martin Šulík when speaking about his brother’s most recent documentary film about Roma culture – and a set of Roma songs – called Neve giľa. Šulík specifically likened ‘Rom-pop music’ to the title of Slovak author Dušan Dušek’s short story Potok pod potokom (The Stream Below the Stream).

Neve giľa, or New Roma Songs, is a project initiated by Jana Belišová and its DVD/MP3 CD and songbook were “baptised” and released to the public shortly before Christmas. This is Belišová’s fifth project documenting Roma music and unlike her previous projects, which preserved old Roma songs – or phurikane giľa in Roma – her recent project recorded popular, contemporary songs that mushroomed in popularity in Roma communities.

Throughout 2009 and 2010, individuals associated with Belišová’s Žudro civic association travelled to about 80 Roma communities in Slovakia to record the popular music blooming in their villages and towns. Belišová’s team included Marek Šulík, Martin’s brother, who served as film editor and was also behind the camera – alternating with Jana Bučková – while the documentary about the recording project was filmed.

Different Rom-pop genres

“The new Roma songs can be divided into ‘disco’ music meant for dancing and ‘slow schmaltz’ songs meant for listening. But there is also a division in the atmosphere of the songs and when analysing the lyrics we found that many more songs are those sad ones which resemble the ancient songs, Phurikane giľa,” Belišová told The Slovak Spectator.

“The old songs changed their melodies into schmaltz tunes but the essence remained the same. Another thing that struck me was that Rom-pop, although hard to define and very varied, was dominated by men – both as musicians and as singers. So it was energising and refreshing to find women singing and playing this genre,” Belišová said at the release of the CD on December 17 at the KC Dunaj culture hub in Bratislava. She also invited three of the women musicians, who she called “refreshments”, to play onstage as the Romka band. Excerpts from the documentary film were screened that evening as well.

“It is good that a songbook is included in the project,” Marek Šulík told The Slovak Spectator, “as in this way the majority population can also read the lyrics, understand them, and maybe also try to sing along.”

Šulík said that the project had fully occupied him for two years but that he was happy to have been part of it, saying that it was different from a typical documentary project that tries to analyse or understand something. He called it instead “a documenting project”.

He also spoke about the personal challenges he faced: “When on the road in this way, you are put in front of yourself, confronted with yourself, and suddenly you find that you have numerous prejudices, fears; so you are forced to explore yourself and find out when it is good to be afraid and when not. And the longer you work with Roma and the longer you keep going into their community, the more you come to like them and understand their problems, the problems often instilled by this majority society, and in the end you find out you have no solution at all.”

Belišová explained to The Slovak Spectator that her projects are a combination of her professional interests, as she is a university graduate in ethnography and music, as well as her personal past and her fascination with Roma culture and music.

“As a child, I used to go to my grandma’s village, Žehňa, and there were just a few non-Roma kids. The non-Roma kids were more interested in preserving cherries while the Roma children were more interested in plucking them. Of course, I befriended the Roma and I also noticed the beautiful music coming at night from their part of the village,” Belišová said. She added that as part of her university studies she sought to collect traditional folk songs from the Gemer region and found out that someone had already recorded almost all of the 400 songs she had laboriously collected.

But Belišová added there had been little systematic research of traditional Roma songs other than by Hungarian or Czech musicologists “so I applied for a grant from the Open Society Institute (currently the Open Society Foundation), was successful at the second shot, and started working. And then, somehow, one thing led to another, one project stemmed from the previous one”.

Preserving a disappearing culture

The Phurikane giľa project included a travel book or diary started by Zuzana Mojžišová and completed by Belišová, accompanied by photos by Daniela Rusnoková. The first part of the project included old, sad songs and the next, Hojna nejna, focused on dance tunes or czardas. Two other small projects ended with the release of CDs with Roma Christmas songs and children’s songs.

The musicians involved with Phurikane giľa changed over the course of time, Belišová said, but several bands and individual musicians were stable elements throughout the project. She added that the next logical step for her was to approach professional musicians and ask them to cooperate with the project and this led to the AfterPhurikane project, which now seems to have a life of its own.

Belišová commented that while Neve giľa maps contemporary music of Roma communities, often influenced by Slovak music or by world and ethno music from regions such as the Balkans, her future plans include a collection of religious songs. She noted that all of the songbooks and other printed materials that accompany her CDs and DVDs have an English version.

Martin Šulík spoke at the DVD’s launch about how he viewed the importance of Neve giľa and Belišová’s past projects: “You come to understand that it is not only important to record old, disappearing songs but also the new ones that keep coming and going, changing with the locality and the changing mood and taste of audiences. This is a whole subculture, worthy of discovering and enjoying. And of course, the film can help the majority society enter the interior of Roma homes, perhaps for the first time ever, and find that the residents might be poor but their homes are clean and cosy.”

Marek Šulík added that he thinks Belišová is conducting the best campaign against racism in Slovakia, noting that “she has engaged a lot of artists, filmmakers, translators and other professionals who have never met Roma before – like me – and once you start associating intensely with them, communicating and trying to understand them, all traces of hatred or anger disappear. And you also forget the simplifications widely reported in the media”.

• Zuzana Vilikovská, The Slovak Spectator, 16. 1. 2012